Elektronická požární signalizace - EPS
Elektronická požární signalizace je komplexní řešení detekce a vyhlašování včasného poplachu výskytu ohně v objektech. Je nezbytnou součástí Požárního Bezpečnostního Řešení vyplývajícího z novely č. 133/1985 Sb., o požární ochraně a dané normou (ČSN 730875 a ČSN 34 2710). Mezi základní části EPS patří hlásiče požáru, ústředny EPS a doplňková zařízení jako je zařízení dálkového přenosu (ZDP), obslužné pole požární ochrany (OPPO), klíčový trezor požární ochrany (KTPO) a zařízení pro odvod kouře a tepla (ZOKT). V případě nasazení SHZ ( stabilní hasící zařízení), je možné toto zařízení propojit s ústřednami EPS. Celá instalace narozdíl od rozšiřující nádstavby PTZS je prováděna dle přísných norem, které definuje právě norma ČSN . Hlavním rozdílem mezi nádstavbového PTZS a EPS je právě samotná instalace a certifikace samotné hlavní logiky koncových prvků, nehořlavé kabeláže a ohni vzdorné instalace trasy. Dnes již právně nezbytná součást nově vzniklých objektů pro kolaudační ůčely veřejných, státních a firemních účelů.
Stropní Detekční čidla požáru
Mezi hlavní detekční prvky patří bezesporu stropní detektory kouře, které jsou z pravidla kruhového tvaru a dělí se na technologickou detekční část.
Ionizační detektory
využívají ionizační komůrku se slabým zdrojem ionizujícího alfa záření (Am241, 3 kBq).
Ionizace vzduchu v komůrce umožňuje průchod elektrického proudu mezi elektrodami. Vniknutí kouře do komůrky a mezi elektrody způsobí změnu velikosti tohoto proudu a detektor na tuto změnu reaguje vyhlášením poplachu.
Záření nevystupuje z komůrky do okolního prostředí. Ionizační detektory mají rychlejší odezvu na kouř z hořících plamenů obsahující menší částice spalin (to je „neviditelné“ kouře z hořícího plynu, lihu, benzínu a pod.). Ionizační detektory jsou obecně levnější, ale mají tendenci k hlášení kouře i jen při plynech vznikajících při normálním vaření.
Optické detektory
Využívají optickou komůrku se zdrojem a přijímačem infračerveného světla.
Vniknutí kouře do komůrky způsobí změnu toku světla mezi zdrojem a přijímačem a detektor vyhlásí poplach.
Světlo je neviditelné a nevystupuje z komůrky do okolního prostředí. Optické detektory jsou také citlivější na usazený prach uvnitř detektoru. Provoz v prašném prostředí může časem vést k falešným poplachům.U obou typů detektorů však může pára nebo vysoká vlhkost způsobit kondenzaci vody na deskách plošných spojů a snímačích, což může vyvolat falešné hlášení poplachu.
Lineárni hlásiče kouŕe
Lineární hlásič kouře jsou hlásičema nové generace, které jsou schopné detekovat kouř na velké vzdálenosti řádově až 160m. Na obrázku je příkladný lineární hlásič FIRE BEAM, který se skládá z vysílače a přijímače integrovaného do společného krytu ovládací jednotky a odrazového hranolu.
Nasávací hlásiče kouře
Sací hlásiče kouře fungují na principu nasávání okolního vzduchu za pomocí sací jednotky, která opticky vyhodnocuje přítomnost kouře. Nezbytnou součástí sacího hlásiče kouře je speciální potrubí dimenzované pro výskyt ohně. Pomocí instalovaného potrubí jsou po celé jeho délce nepřetržitě odebírány vzorky ovzduší a vyhodnocované hlavní logikou .
Lineární tepelné kabely
Princip detekce u lineárniho tepelného kabelu spočívá v reakci dvou různych vodičů na zvýšení okolní teploty načež vyhodnocovací logika vyhlásí poplachový stav. Rovněž je schopna určit s přesností odchylky 1m zdroj požáru. Nevýhodou tepelných kabelů je jejich neschopnost resetování do původniho stavu, proto je nutností po vyhlášení poplachu v co nejkratší době danou část kabelu vyměnit, aby byl systém plně provozu schopný. Naopak výhoda tepelné kabelové detekce spočívá v jeho mnohostranném využití. Často se používají v kabelových trasách, výbušných prostředí, v průmyslových závodech se zvýšenou prašností, tunelech, metrech a vlakové dopravě. Tepelné kabeláže se rozdělují podle přesně dané tepelné hodnoty aktivace a teda při volbě vhodného kabelu je nutno dbát na prostředí hlídaného prostoru.
